„Lidská paměť je stvůra; člověk zapomíná - paměť nikdy. Všechny vzpomínky ukládá. Některé věci pro nás střádá, jiné před námi ukrývá - a po čase je vyvolává do našeho vědomí zcela podle své vlastní vůle. Člověk si myslí, že má paměť; ale ona má jeho.“ —  John Irving

Pořád mám v paměti spoustu vzpomínek na minulé časy. Na momenty, které jsou už dávno pryč a které se už nikdy nebudou opakovat. Místa i lidé se mění, a lidé nás dokonce opouštějí.

Vzpomínky časem blednou, až skoro připomínají černobílý film. A je těžko k uvěření, že tyto útržky naší minulosti byli kdysi realitou. Nebo bychom si přáli, aby byly jen výplodem naší fantazie?

Nejzářivější vzpomínka, kterou se mi podařilo uchovat, se schovává hluboko v minulosti. 

Jako každé jiné dítě jsem jezdila na prázdniny k babičce a dědečkovi. Jenže moje babička a dědeček byli speciální, a být na prázdninách u nich bylo jako být v pohádce. Aspoň tehdy mi to tak připadalo. Obdělávali malé hospodářství čítající krávu, prasata a slepice, a taky několik polí a zahrad. Pracovali tvrdě, ale byli šťastní. 

Když se den probouzel, vyběhla jsem na dvůr. Sluníčko bylo už tak vysoko, že hřálo do tváří. Pozdravila jsem se se vlčákem Nikem a bezejmennými kočkami, šplhala jsem po zídce a houpala jsem se na houpačce, kterou mi prarodiče vyrobili. Při létání tam a zpátky jsem dýchala vůni sena. Vůni mého dobrodružství.

Dědeček s babičkou od brzkého rána pracovali. A já jsem prozkoumala každý kout tohoto bezvadného hřiště. Půdu, starý skleník, nebo opuštěné pokoje mé maminky a jejích sourozenců, plné pokladů z jejich dětství. Dokud mě babička s dědečkem nenačapali a nevyhnali. A tak jsem běhala po obrovské zahradě a obdivovala všechno, co tam rostlo – jabloně, rybíz, maliník, a tisíc různých květin, zatímco babička okopávala jahody. Jindy, když babička šla pracovat na pole, posadila mě do kolečka a když mě vezla, Nik běhal kolem nás a štěkal a útočil na kolečko. Tolik jsme se nasmály!

Dědečkovi jsem pomáhala hlavně dohlížením nad jeho prací. Z bezpečné vzdálenosti jsem pozorovala, jak se stará o dobytek. Jak sype prasatům žrádlo, jak hladí krávu a s láskou k ní mluví, zatímco ona chřoustá řepu.

V kuchyni hrávalo rádio, jen večer se vypnulo a dědeček usedl do svého křesla u okna a sledoval zprávy. K večeři bývaly často navrstvené pečené brambory s mlékem od krávy. A když jsme dojedli, šla jsem se mýt do parádní velké vany, kterou jsme doma neměli, a babička mi drhla houbičkou uši, což jsem nesnášela a naštěstí mě nikdo jiný, kromě ní, takto nemučil. 

Spávala jsem v obýváku na pohovce přímo pod obrovskými hodinami s kyvadlem, které příšerně odbíjely. Když jsem byla větší, utekla jsem před kyvadlem do opuštěných dětských pokojů.

Každý den u babičky a dědečka byl dobrodružství. A z původního pozorovatele práce se postupem času stal někdy více, někdy méně dobrovolný pomocník.