Před rokem skončily moje studentský léta. Chtěla bych s váma sdílet pár střípků a myšlenek z mého dosavadního pracovního života. Možná to pomůže těm, kteří (se) hledají. Minimálně tím, že v tom nejsou sami.

 

Před pár dny jsem byla na srazu s dvěma nejbližšími kamarádkami z gymplu. Letos to jsou čtyři roky, co jsme odmaturovaly. Jedna z prvních věcí, které jsme řešily, byla, jaký je paradox, že jsme všechny tři skončily na ekonomických školách vzhledem k představám, které jsme o své budoucnosti měly ve čtvrťáku. První kamarádka mířila na stavárnu, druhá na biochemii a já jsem se hlásila na předškolní pedagogiku. 

Biochemička tuto skutečnost komentovala už dříve: "Když nevíš, běž na ekonomku."

Dneska už tolik nezáleží na tom, že holky byly na VŠ přijaté a já ne - rozdíl je snad jen v tom, že já jsem byla díky tomu nucena přehodnotit svoje vize dříve. Důležité je ale to, že ani jedna (a ani většina našich spolužáků) jsme nevěděly, co vlastně chceme. 

Představa nepřijetí na VŠ a promeškání jednoho roku do dalších přijímaček (co chceš dělat s gymplem?) mě děsila a nakonec jsem jí musela čelit tváří v tvář. Nepřijetí na pajdák ani na "záchrannou" fildu bylo jak facka, která na mě řvala: "Prober se!" a v docela krátkém čase mě přesvědčila přestat poslouchat humanitní srdce (a kam by ses hlásila další rok? zase na fildu? a potom bys šla rovnou s dalšíma absolventama do fronty na pracák?). S myšlenkou, že v ekonomii vždycky práci najdu, jsem se ocitla na ekonomické vyšší odborné škole (VOŠky přijímaly přihlášky až do konce září), kterou jsem úspěšně absolvovala. Při studiu mě něco bavilo a něco nebavilo a v prvním roce jsem tam zůstávala kvůli strachu, že přípravou na přijímačky na VŠ nebudu riskovat vyhazov z VOŠky a následné nepřijetí na VŠ. V dalších semestrech mi bylo líto zahodit to, co jsem tam už měla hotové, co jsem si vydřela.

Po třech letech studia se naplnila moje představa o dobrém uplatnění absolventů. První práci jsem získala dříve, než jsem měla školu vůbec hotovou, své působení tam jsem ale ukončila po třech měsících. Během studia jsem prošla mnoha různými brigádami a nehodlala jsem se znova trápit tím, čím jsem se trápila už dříve. Byl to hlavně šéf blbec a fyzicky těžká práce. Jo, a taky práce s lidma. Po první doopravdické dospělácké pracovní zkušenosti (práci na HPP) se pro mě stal jednou z nejdůležitějších hodnot pracovního života fajn a fungující kolektiv a taky je dobrý, když vás zaškolí (zvlášť, když to slíbili a když vzali absolventa (kterýho mimochodem přímo hledali), kterej umí nula nic) nebo aspoň dají k ruce někoho, na koho se můžete obrátit.

Kolegové, kteří dělali naschvály, šéfové, kteří se nestarali a práce, kterou jsem vlastně nechtěla dělat a nebavila mě. Odcházela jsem tedy na konci zkušební lhůty bez vyhlídek nové práce. Než další týdny/měsíce trápení (a dvouměsíční výpovědní lhůta), v momentě, kdy mi došlo, že tam být nemám, šla jsem pryč i za cenu, že skončím na pracáku. Věci se ale najednou začaly hýbat jiným směrem... A já jsem získala práci, o které jsem snila. Nastoupila jsem tam nadšená a zapálená pro věc, plná energie.

Na oddělení jsem byla s jednou kolegyní a šéfem. Celý třičtvrtě rok, který jsem pro tuto společnost pracovala, bych charakterizovala jako chaos. Druhý měsíc, co jsem tam pracovala, mi oznámili, že kolegyně je těhotná a bude odcházet na mateřskou dovolenou. Sotva jsem nějakým způsobem pobrala svoji práci (která byla šílená - obrovské množství různých činností), nastupoval nový kolega jako zástup za odcházející kolegyni. Část své práce jsem předávala novému kolegovi, část jsem přebírala od kolegyně. Moje náplň práce se tak tak usadila a už mi ji čeřily nové činnosti. Vše bylo vysvětlováno ve spěchu, na nic nebyl čas.

Kolegyně odešla a s novým kolegou jsme se blíže seznámili. Často se mnou mluvil o tom, že se mu nelíbí, jak naše oddělení funguje. A já jsem po půl roce práce začínala střízlivět. Věnovali jsme se tisíci činností, které naše oddělení dělat nemělo/nemuselo (když jsme o tom se šéfem mluvili, odbyl nás, že je to tak dané historicky a že to tak prostě bude, tečka) na úkor profesního růstu ve vysněném oboru. Prací jsme byli zavalení. Nestíhalo se, a nedej Bože abychom museli řešit nějaký neočekávaný problém. Z šéfa se vyklubal lhář a manipulant a v neposlední řadě jsem denně strávila tři hodiny cestováním do práce a z práce. Zlomovým momentem pak bylo, když jsem uviděla nabídku obdobného místa společnosti, která byla mnohem blíže mému domovu. Začala jsem přemýšlet, jestli mi to všechno, co práce obnášela, stojí za to. Přišla krize. Mluvila jsem se šéfem. Ten mě ale odbyl že řeším nesmysly, že on v mém věku řešil se svým handicapovým bratrancem otázky života a smrti. Měsíc jsem přemýšlela, jestli jsem šťastná a co vlastně chci, a najednou jsem stála v jeho kanceláři s výpovědí v ruce.

Nebyla jsem šťastná. Po půl roce nebylo těžké vzpomenout si, s jakými pocity jsem do práce nastupovala. Děsilo mě, co se mnou moje krátké angažmá v dané firmě a na daném oddělení udělalo. Jak jsem zničená. A znechucená. A moc ráda bych teď řekla, že jsem cítila, že je čas jít dál. To ale nebyla úplně pravda. Cítila jsem, že chci okamžitě vypadnout (opět i za cenu, že novou práci hned nenajdu). A naopak jsem svou vysněnou práci už dál dělat nechtěla. Pokukovala jsem, jestli se někde neobjeví něco podobného, ale primárně jsem mířila do úplně jiných vod.

A v myšlenkách jsem se vracela zpátky do maturitního ročníku. I když to bylo samozřejmě úplně zbytečné. Přemýšlela jsem o svých rozhodnutích. O tom, jak jsem šla studovat něco, co mě do té doby vůbec neoslovovalo a jak jsem si myslela, že i tak si v oboru můžu najít něco, co mě bude bavit. A cítila jsem se zklamaná. Taky jsem přemýšlela o tom, jak jsem přestala poslouchat srdce. A všímala jsem si nabídek práce, kde hledali absolventy těch oborů, které jsem zavrhla jako nesmyslné nebo se skoro nulovou možností uplatnění.

Týdny běžely a já jsem odepisovala na nabídky zaměstnání. Neměla jsem určité zaměření, spíš jsem vyhodnocovala, jestli by mě nabízená práce bavila a taky pro mě bylo důležité, abych už netrávila všechen volný čas na cestě. Své odpovědi jsem přestala počítat u čísla deset. Pozvánky na pohovor žádné, ideálně potencionální zaměstnavatel nenapsal ani blbý: "Sorry, nechceme tě." Potom jsem objevila nabídku práce asistentky ekonomického oddělení. Ze zoufalství, a s nadějí, že na asistentku by moje vzdělání a praxe stačit mohly, jsem odpověděla a pozvání na pohovor konečně přišlo. Pohovor (na rozdíl od pohovoru do práce, ze které jsem utíkala) byl super. Co mi ale vadilo, byla náplň práce. Znamenala by pro mě degradovat se. Tři roky na VOŠce by byly úplně zbytečný. A navíc pracovní doba nevycházela vstříc kombinovanému studiu na VŠ, kde mi chybí tři semestry do bakalářských státnic. Týden po pohovoru mi volali kvůli kontaktu na člověka z aktuálního zaměstnání, který by jim mohl dát reference, a já jsem je místo toho odmítla.

I přes to, že jsem si myslela (a i při podání výpovědi to řekla nahlas), že už tuto práci dělat nechci, při představě, že se tak skutečně stane - což by se na této pozici asistentky stalo - mi to začalo být hrozně líto. I když moje celková pracovní náplň měla mouchy, to, co jsem tam přišla dělat (a zároveň to, na co nezbývalo moc času) mě neskutečně bavilo.

Řekla jsem si, že i kdyby měl být ten proběhlý pohovor dobrý jen k tomu, že přišlo toto prozření a že mi ukázal, že nějakou práci sehnat můžu, stál za to.

Byl víkend, přinesl trochu volného času. Obrátila jsem se k Bohu. První den jsem děkovala za to, co mám. V pracovním i osobním životě. Druhý den jsem prosila. Aby mi pomohl z téhle šlamastyky ven, pracák už klepal na dveře. Prosila jsem, ať mi aspoň naznačí, ať mě navede. Vždyť on nejlíp ví, kde bych byla šťastná...

Přišel další týden.

Pondělí, devět ráno. Ze společnosti, kterou jsem odmítla, mi volá personální ředitelka, že se k ní dostalo moje odmítnutí a že mě moc chtějí a jak mě může přesvědčit.

Úterý. Personalistka z jedné z dalších společností, kterým jsem odepsala, mě zve na pohovor. A shodou nějakých šťastných okolností to byla jediná nabídka, která se podobala práci, ze které utíkám a kterou mám zároveň i ráda.

 

Těm, kteří dočetli až sem, bych chtěla ještě říct:
Poslouchej srdce. Rozum tě může zavést tam, kde nebudeš šťastný. A dělat práci, kterou nemáš rád a kde nejsi spokojený není dobrý. Protože práce a povolání jsou dvě různý věci. A štěstí má ten, kdo najde svoje povolání.

Zkoušej a hledej. Máš na to prostor. Žádná práce sice asi není úplně ideální, ale v této době není ostuda odcházet ze zaměstnání, když je něco moc špatně - spousta zaměstnavatelů, u kterých by ses pak ucházel o místo, se na to už nedívá skrz prsty.

Nech všemu čas. Co má být, to bude. Ale samo nepřijde nic, musíš se i trochu snažit. A nezapomeň, že všechno zlý je k něčemu dobrý. Když projdeš špatnýma zkušenostma, zjistíš, co je pro tebe důležitý a po tom, co konečně přijde to, co přijít mělo, budeš si toho vážit.

Špatný zkušenosti přinesou nějaký hodnoty. Možná nezjistíš, co chceš, ale to nevadí. Moc důležitý je vědět i to, co nechceš. Takže ze špatné zkušenosti vytěž to nejlepší. 

A neboj se. Všechno bude v pořádku.