Všechno to začalo tím, že jsme se loni v prosinci políbili. 

Po dvou letech, co se známe.

Láska na první pohled a první políbení.

 

"Je lepší si to pos... podle sebe, než podle někoho jinýho," řekla moje kamarádka po tom, co jsem ho před dvěma a půl rokama pustila z hlavy, (taky) kvůli tomu, že mi jiné kamarádky řekly, že mám na mnohem lepšího kluka. (Posuzovaly jen vizuální stránku.)

A já jsem si čas od času vzpomněla, jak speciální pro mě byl čas, který jsme spolu strávili, a že kdybych nebyla hloupá, mohla jsem mít hodnýho kluka.

 

Začátkem tohoto roku se mi potvrdila taková "životní" myšlenka, že to, co se má stát, se stane.

Našli jsme si k sobě cestu.

První šanci jsme prošvihli, druhou jsme chytli za pačesy.

 

Jako bych slyšela: "Dovedl jsem tě až sem, teď tě neopustím."

Naopak. Dal mi jeho, dal mi štěstí, podepřel mi nohy, abych už nepadala. Někdy jdeme růžovou zahradou, někdy trním. A každej den si říkám, jak moc jsem byla požehnaná, že jsem otevřela oči a přijala, co mi bylo (podruhé) nabízeno.

Aba todda. Děkuji, Otče.