Mám pěkné odpoledne. Čekám na mého milého, až se vrátí domů z práce. Ležím na jeho pohovce, na břiše se mi rozvaluje jeho kocour, a na notebooku vyřizuji nějaké školní věci.

Potřebovala jsem vyučující Psychologie poslat mailem vypracovaný úkol, a jelikož jsem to stejné absolvovala i minulý semestr, řekla jsem si, že bude snadnější její adresu najít v odeslaných zprávách než ji hledat přes oficiální stránky školy. Hledaný mail jsem nenašla, zato jsem narazila na e-maily, které jsem posílala rodině ze svého pracovního pobytu v zahraničí. I když na tento čas vzpomínám nerada a spíše se tvářím, jako by se těchto osm týdnů nikdy nestalo, začala jsem tyto zprávy znovu pročítat.

Ke konci roku 2014 jsem přemýšlela, že by bylo super po maturitě odjet pracovat do zahraničí. Bavila jsem se o tom s kamarádkou Luckou, která v létě '14 s nejmenovanou brněnskou cestovní kancelaří odjela k moři (tedy jako jejich zaměstnanec) a vřele mi ji doporučovala. Tak jsem vzala kamarádku Jituš na informační schůzku, prošly jsme přijímacím pohovorem a 24.7. 2015 jsme plné optimismu odjely do Chorvatska.

Vystřízlivěly jsme hned po prvním dnu, "uklízecí sobotě", kdy se klienti naší CK střídali a my jsme uklízely obytné jednotky, které klienti opouštěli. Když byla v pět odpoledne práce hotová, "naobědvaly" jsme se a šly jsme se podívat k moři. Čas přestal plynout. Stály jsme ve vodě, která nám sahala do půli stehen, z plechovek jsme pily pivo, které jsme si dovezly z Česka, a říkaly jsme si, že tohle byl první den, že jsme jen nevěděly, co nás čeká, a časem to bude lepší. (No, moc nebylo.)

Moje mamka byla trošku hysterická z toho, že mi v zahraničí nefungovala SIM karta a nemohly jsme být pořád v kontaktu. (K wifi jsme se připojovaly u beach baru, do kterého jsme chodily každé pondělí (kdy tam hrávali moc šikovní hudebníci) a často odpoledne na zmrzlinku.)

"Co se děje? Už tři dny jsi se neozvala!" psávala mi, a občas doplnila otázkou: "Máte co jíst?"

Bylo to i trochu milé, starostlivost takto otevřeně často neprojevuje :-)

Náš zaměstnavatel, jehož dobré jméno nesmíme pošpinit (jak stálo ve smlouvě) nám nedokázal zajistit slušné ubytování (stan, ve kterém jsme bydlely, byl rozdělen dekou zavěšenou k železné konstrukci na dvě poloviny - pravá část byla vyhrazena nám, levá sloužila jako sklad různého materiálu, později s námi bydlela i myš, ale to bylo podle delegátů v pořádku, minulou sezónu tam byl dokonce potkan, ale ani to se prý neřešilo) ani pracovní podmínky ("Neumíš používat srp? Otrhej tu trávu rukama. Rukavice? Nemáme."). "Náš" kemp měli na starost dva delegáti, a zvlášť paní delegátka na nás často delegovala svou práci. Podle smlouvy jsme byly "technický doprovod klientů", dále upřesněno jako "pokojská", tak těžko říci, jestli bylo náplní naší práce úplně všechno nebo jen něco z úkolů, které nám zadávali.

"Slečno, co tady děláte?"
"Vysávám jehličí."
"To jako vážně? Vždyť jste v lese..."

(Označení "les" bylo trochu nadsazené, ale vysávání jehličí vysavačem k tomu speciálně vyrobeným bylo fakt na hlavu.)

Jako bych potřebovala zase pořádný důvod, něco zlého, abych se musela (mohla) obrátit na Boha, abych mohla prosit a děkovat:

Vrcholem všeho bylo, když Jituš vážně onemocněla (léčila se ještě čtyři měsíce po návratu, vážně to nebyla sranda) a potřebovala se co nejdříve dostat do Česka. Místa v autobuse jsme měly rezervovaná až na 19. září, bylo tedy potřeba Jitčinu rezervaci přesunout na dřívější termín. Nejprve jsme narazily na neochotnou "kolegyni" v Brně v kanceláři CK, pak na naši delegátku, která se na veškeré zařizovaní vykašlala. V tomto bodě je dobré podotknout, že se postaral pan delegát, jedno celé dopoledne obvolával autobusy mířící k domovu a sháněl volné místo. Nakonec se podařilo :-) 

No, nebyla to tak zkrácená verze, jak jsem předpokládala, že bude, ale alespoň doufám, že takový rozsah poskytne možnost vytvořit si představu o tom, proč nejmíň deset let moře nechci vidět.

A dneska jsem ráda za tuhle zkušenost, školu života, a moc se těším na letošní léto (těším se na ně už od toho loňskýho, jak si je hezky užiju doma, s kamarádama a budu se vyvalovat maximálně u rybníka). Můj milý mě pomalu zpracovává, že když už nechci jet k moři, mohli bychom se aspoň podívat do Paříže :-) Je to jako na houpačce, někdy je líp, někdy je hůř, ale i z toho hořkýho se dá vytěžit pozitivum. Nicméně, přítelovu pohovku, nohy zabalený v dece a jarní sluníčko, které se jen lehunce opírá a něžně hřeje tváře, bych neměnila :-)