Určitě mi nejde o to, aby si adresát svůj dopis přečetl tady na signálech. Takovou možnost bohužel ani nemá. Jde spíš o uspořádání myšlenek, ať už pro moje subjektivní potřeby, nebo jako příprava na to, co třeba bude jednou potřeba říct nahlas.

 

Ch.,

slíbila jsem, že až se zase uvidíme osobně, řeknu Ti, nebo vysvětlím, pár věcí.

Hned ta první byla, proč se mi líbíš. 
Když jsme se poznali, okouzlilo mě, žes z kradmých pohledů a úsměvů dokázal udělat to, co vlastně máme mezi sebou doteď. (A žes sebral odvahu a oslovils mě, přišel si pro mě.) Nevím, slova jsou asi málo na to, aby to popsaly. I kdyžs chodil s B. a tancovali jsme spolu, byli jsme si blízko, ten způsob, jakým ses mě dotýkal, mi dával pocit, že jsem největší poklad, který máš. Nechala jsem se tím pocitem hřát, i když mi rozum říkal, že tvůj poklad je B, a žádný "my", ty a já, není reálný a ani dobrej nápad.

Proč jsme si přes celej Štědrej den psali? Proč jsi se mnou chtěl komunikovat, i když jsi byl doma s rodinou, na které ti tolik záleží? 

Když se to teď, po dvou letech, co se známe, přiostřilo, začali jsme spolu komunikovat i mimo akce, kde jsme se normálně potkávali, a dals vědět, co celý ty dva roky cítíš, uvědomila jsem si, že něco takovýho já celou tu dobu popírám a nepřiznávám si.
 Prvně to byly moje kamarádky, kdo mi do toho kecal: "Jéda mankote, co sis to zase vybrala za kocourka? Máš na lepšího!" A než jsem se nadála, začals chodit s B., už nebylo o čem přemýšlet. Proč jsem od tebe dala ruce pryč? Proč jsem se nerozhodla sama? Proč jsme se nepotkali dřív?

Miluju ten přesah, kterej máš. Vidíš daleko za to, co je na první pohled vidět. Ať už mluvím o prachu z navrtané sádry a kouzle sfouknutí, nebo o čemkoli jiným. Hřeje mě, jak každý tvoje slovo je přesně to, co chce moje srdce slyšet.

"Užívej si to stejně tak, jak si to užívám já," řekls mi. Vím, že to nemyslíš špatně. Co ale chceš? Naplnit svoje představy, co ohledně mojí osoby máš dva roky? A přitom si udržet vzath s B.? 

Dává mi to spoustu benefitů. Jsem zlá, ironická a často i sakrstická. Ale s tebou nikdy. Je to klišoidní, ale probouzíš ve mě něco, co jsem pohřbila už hodně dávno. 

Dáváš mi všechno, co si uvědomuju že chci. Co ale potřebuju jako třešničku na dortu tady toho všeho je být milována. A tak nevím, jestli v tom zvládnu lítat a užít si, co mi dáváš, nebo jestli hodně tvrdě dopadnu a dojedu na tom, co mi chybí. Všechno, nebo nic. Poslední dobou to začínám chápat až moc dobře. Víš, co děláš? Nechci ti ublížit, a sobě už vůbec ne.

Dneska bychom se mohli vidět. A já nevím, jestli mám na tu akci jít nebo ne. Jestli to udělá nějakou dobrotu. Modlím se. Za nás oba, za B., za správný rozhodnutí a cestu.

Věřím, že cokoli se nám děje, má svůj důvod. Posunout nás dál, udělat nás sinějšími, pomoct nám uvědomit si, co chceme, najít novou cestu, kudy jít,...

Těším se, až najdu důvod, proč se nám dvěma děje to, co se nám děje.

Nelituju té milé věci, co mezi sebou máme.

 V.