6:00: Zvoní mi budík. Teda pokud si nechci ráno mýt vasy. To musím vstát ještě o půl hodiny dřív. Asi 40 minut sedím a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta. Občas za mnou na pohovku vyskočí pes a chce se mazlit.

6:40: Jsem hrozně překvapená, že nestíhám. Rychle ze sebe dělám člověka. Trpělivě odpovídám na babiččiny dotazy, jak má vypadat můj oběd. Snažím se nebýt zlá hned po ránu, zvlášť, když je babička tak hodná. V téhle chvíli, kdy se snažím dohnat ztracený čas, jsou ale některé dotazy zbytečné. Je mi jedno, jestli si oběd ponesu v modré nebo růžové misce.

6:55: Skládám oběd do igelitky, rozhoduju se, jestli chci radši Tribitku nebo tatranku, beru kabelku, obouvám se a odcházím z domu na autobusovou zastávku. 

7:03: Přijíždí autobus. Většinou načas. Jedu asi deset minut, hned v další vesnici přestupuji na další spoj. Většinou "cestuji" sama, výjimečně se mnou jede někdo známý. Bohudíky za to, že tímhle spojem jezdí tak málo lidí. Můžu si pohodlně sednout a nebalancovatve stoje obtěžkána zavazadly.

7:23: Projíždíme vesnicí, kde můj otec staví dům. Vyhlížím dům z okna, zvědavě se za ním otáčím. Od včerejška (předvčerejška, atd...) se nezměnilo vůbec nic. 

7:27: Pomalu se zvedám, jdu k prostředím dveřím a mačkám tlačítko "na znamení". Většinou vstávám moc brzo. Pořád si nemůžu zvyknout na nepřehlednou cestu plnou zrádných zatáček. Autobus zastavuje, vystupuji. Prvním krokem se dostávám mimo silnici a s respetem, nebo spíše strachem, ustupuji do příkopy. Vlastně to je menší svah. Terén o kus dál je o hodně níž než silnice. Sklouzávám tedy ještě o pár centimetrů níž, než jsem chtěla. Autobus odjíždí, já se bedlivě rozhlížím, a jestliže nejede žádné auto, překračuji silnici. Dostávám se před ošklivý kopec s ještě ošklivější cestou "dlážděnou" obrovskými nepravidelnými kameny, alespoň dvakrát o ně zakopnu.
 Pár minut stoupám do šíleného kopce. Po ránu to jde extra pomale. Pak se tedy přede mnou objevuje Jižní brána, která má ještě gotické základy, a v těchto místech stála už od 14. století, aby umožňovala pohodlnější přístup od...
...od které my průvodci nemáme klíče.

7:30 (Věžní zvon dvakrát odbíjí.) Zatáčím proto do leva, na pěšinku, která vede hradním příkopem. Nemám ji ráda. Je strmá a jsou na ní kameny. Jdu předkloněná, kolmo ke kopci, vláčím svoje kabele a funím. Jsem ráda, že mě nikdo nevidí. V duchu nadávám a myslím na ty, co příkop kopali. Nejmíň 100 let.
 Pořád se rozhlížím kolem. "Sleduju terén", obkoukávám okolí, jestli se tam nevalí moc vajglů a dalšího bordelu. Profesní degenerace.

Lovím v kabelce klíče a odemykám Západní bránu. Jdu z kopce širokou, kamenitou, ošklivou cestou až k budově purkrabství. Snažím se odemčít dveře, ale pěknou chvilku se u nich trápím. Super zámek dělá problémy všem, kromě našich nadřízených. Druhé nejhorší dveře na hradě. Po chvíli jsem úspěšná a začíná stejný boj se zamykáním.