Nemůžu uvěřit, že to v úterý byl týden, co jsem odmaturovala!
 Přijde mi, že už to jsou věky, a ne jen týden.

 Když jsem ráno odcházela z domu (už v 6! :-( ), maminka se mě ptala, jestli si mě může vyfotit. Odmítla jsem. Není dobrej fotograf. Když potřebuju rychle vyfotit, abych poslala kamarádkám šaty, mezi kterýma se rozhoduju, pokaždé si musím "uříznout" hlavu. Je to prostě rukama. Ale účelu to poslouží. To byl teda jeden důvod. Fotka by byla hrozná :-D A ten druhej byl, že jsem byla tak nervózní, že na nějaký focení jsem neměla myšlenky.
 Teď, s týdenním odstupem, mi to je líto. I když jsme s mamkou jak černá a bílá, mám ji ráda. Je to moje jediná maminka, člověk, se kterým trávím pět let každej den a je moje nejbližší rodina. ...a tak si (bolestně) uvědomuju, že jsem odmaturovala. Za pár týdnů mi bude 19, snad! půjdu na vysokou a třeba se ani nenadechnu, a už poletím z hnízda. Budu stát o to, aby si mě maminka vyfotila v nějakej podobně důležitej den, ale ona už se mnou vstávat nebude. Až to přijde, možná se mnou ani bydlet nebude. Chtěla bych jí říct, jak je pro mě důležitá, ale otevřenost není její silnou stránkou. Byla by radši, kdybych jí to dokázala tím, že umyju nádobí. Vážně. Někteří lidi prý dokazují lásku tím, že nachystají svačinu. Místo toho, aby to řekli doslova. Třeba. Takový: "Mám tě rád." beze slov.

 Chtěla jsem vás ušetřit historek, které se mi místy zdají vtipné, ale ve skutečnosti shazují můj itelekt. Ale nakonec, proč ne? :-D

 Jako první předmět jsme měli angličtinu. Tohodle jsem se bála nejvíc a nakonec se státní maturita zdála být dost easy. Nikdy jsem nevěřila tomu, že maminka má vždycky pravdu. Jestli tohle vážně platí, tak ta moje byla výjimka. Buď se něco změnilo, nebo ji prostě jen život naučil zas něco víc. Už před písemnýma maturitama jsem porovnávala, na co se těším, co bude v pohodě a co hrůza. (Neříkám, že jsem to nesylšela nikdy předtím, ale) říkala, že to, co se nám zdá lehký, bude těžký, a naopak. A vážně! Platilo to na písemný i ústní.
 → Dozvěděla jsem se, že naše škola má kamerový systém! (Nikdy jsem si kamer nevšimla, nikdy jsme to s nikým neřešili, tak mi to ani nedošlo a trochu překvapilo :-D )

 Pak dějepis, tam jsem se pořád smála, protože jsem moc nevěděla, co říkat :-D Začala jsem pěkným souvětím. Profeosrovi zajiskřily oči, že můj výkon bude lepší než výkon spolužačky, která měla dějepis přede mnou, a naznačil mi, že mám pokračovat. A já jsem pokrčila rameny :-D Nicméně, mám dvojku, což jsem nečekala a myslím, že jsem si to ani nezasloužila. Ještě že se komise neorientuje podle mého názoru.

 Hudebka. Tam jsem měla snad nejšikovnější ruku. Uměla jsem toho málo, respektive jsem to měla všechno smotaný dohromady, ale měla jsem teda štěstí. Na Leoše Janáčka jsem byla shodou šťastných okolnístí zkoušena ve školním roce už 2x, tak tady to bylo do třetice všeho dobrého.

 A nakonec milovaná čeština, v kterou jsem tak věřila a neměla žádných pochyb, že ju dám s přehledem. Přísedící, samotný pak ředitel, si na mě pořádně smlsl, odcházela jsem jak spráskanej pes. Řekla jsem, že literární forma je drama. Ale pak se mě p. ředitel ptal, jakým stylem je tam zaznamenána konverzace, dorozumění. Podívala jsem se do textu, na pana učitele naproti mně na pana ředitele a řekla jsem: "Jméno, dvojtečka?" Páni profesoři se podívali na sebe lehce zaskočeni odpovědí. 
 "Ano," reagoval váhavě češtinář, "i takhle se to dá říct..."
 "Nebo taky "drama", doplnil pan ředitel.
 Ostuda.
 Pak se mě pan učitel dál ptal a dvakrát jsem ho naprosto nepochopila, čuměla jsem na něho jak tele na nový vrata. 
 Vešla jsem na chodbu a "Hrůza," řekla jsem. "Budu ráda, jestli mi dají za tři."

 Po mé češtince jsme všichni nastoupili. Spolužačka, spolužák a já mezi nimi. Když předseda četl moje výsledky, zarazila jsem se u "chvalitebné" z dějepisu. To není čtyřka. Ani trojka. Tak co to, do háje, je? Přemýšlela jsem a zkusila jsem se zeptat spolužačky po pravici. Neodpověděla.
 Pak čeština. Byla jsem tak mimo z přemýšlení, co je "chvalitebný", že jsem nevnímala, kolik bodů jsem dostala u státních částí. Ale čeština mě hrozně překvapila. Bylo to víc, než jsem čekala. Podívala jsem se na spolužačku, na spolužáka, na předsedu, na češtináře a asi jsem se tvářila nějak jako: "really?". Angličtinářka, která nespala ze strachu z mé ústní angličtiny, to viděla a smála se.

Tak takhle nějak to vypadalo :-)