Můj milovaný Kocourkov dneska zažil velký hurá.

 Možná někteří z vás četli článek, kde jsem psala o kamarádu D., který má rakovinu. D. z neděle na pondělí umřel. Bylo mu čerstvě 22. A dneska byl pohřeb.

Když umře někdo mladej, je to hrozný. Ale musí z toho být kulturní událost?

D. byl... jedinečnej. (Jak moc si to zrovna on nezaslouží, jsem psala už minule.) Tušila jsem, že přijede milion lidí. Ne, je to krásný, že se s ním chtějí rozloučit. Je svým způsobem i dojemný, že se tam objevilo i pár důchodkyň, který do kostela nedojdou ani na půlnoční, s D. se zdravili na ulici a věděli o něm to, co se doneslo ve vesnických tam-tamech. Nemyslím to úplně vážně. Je super, že se přišlo rozloučit tolik lidí. Rodina, vzdálená rodina, blízcí kamarádi, kamarádi, spolužáci, viděla jsem i učitelku ze základky, ti, se kterýma se jen zdravil. Všem z nás něco dal. Zapůsobil na nás tak, že i když jsme se s ním bavili jednou, dvakrát, stojí nám za to, abychom do toho kostela přišli. Nebo zůstali stát venku. To je jedno. Byl speciální.
 (Jen bych možná nechtěla být rodinou, stát dvě hodiny před hrobem a přijímat kondolence.)

...a přišla i sestřička od místní zubařky! 

Jeho starší bratr L. sdílel na facebooku fotku, která je focená v nemocnici a je na ní D. a jeden známý fotbalista. Když D. umřel, fotbalista dal fotku na svůj profil s komentářem, že D. prohrál.
 "Ale kdepak!" jakoby křičelo L. sdílení. Vlastně chtěl, aby se ta zpráva dostala ke všem. Aby měl každej příležitost se rozloučit. A reagoval právě i na fotbalistův popisek: "Pro nás neprohrál. Naopak. Je největší vítěz."

 Pan farář říkal, že každýmu z nás dal Bůh právě tolik času, kolik potřebujeme, abychom pochopili smysl života.
 Kéž by si z toho kázání a mše něco odnesli i ti, co do kostela nepřijdou ani na tu půlnoční. 

 Amen.

 

 Děkuju všem, co se za D. modlili. Chtěla bych vás poprosit, abyste v modlitbě myslěli na jeho rodinu, bude to potřeba. 
 Děkuju.