Můj kamarád D. má rakovinu.
 "Kamarád"... tak silné slovo a poslední dobou tolik diskutované, co vlastně znamná? D. je přesněji bratr mého kamaráda. Žijeme ve vesnici, jsme jedna velká rodina. Jednak doopravdy máme o tři kolena nazpět společného předka, jednak se tady všechno ví. Když začínal padat první aprílový sníh, dozvěděla jsem se to. Že prý je na tom moc špatně a že mu zbývají dva měsíce. Houby, říkala jsem si. Jo, byl na operaci, ale přece nemůže mít rakovinu! Další zpráva říkala, že je doma a každý den dostává morfiové injekce. A pak přicházely podobné informace od důverných zdrojů, takže nebylo pochyb.

Zavřel Bůh oči? říkala jsem si. 
 Kamarád, D. a jejich sestra mají za sebou takové dětství, že rozvod mých rodičů je oproti tomu procházka růžovou zahradou. Kupodivu se ve vesnici o tom neví moc podrovností. Když byli malí, odešla od nich (a od jejich otce přirozeně) matka. Prý snad kvůli jinýmu chlapovi. Ale kdo ví? Nicméně, co je to za ženskou, která opustí tři vlastní děti? Prý tedy kluky vychovávala nejstarší sestra. 
 Vždycky jsem nebydlela v "naší" vesnici (i když jsem tady měla kořeny a žijící rodinu). D. jsem poprvé osobně potkala na základce. On vycházel, já jsem přišla do šesté třídy. Pokud kolovaly po škole nějaké hlášky nebo historky, z 99% pocházely z D. třídy. Ze základky si pamatuju, že byl veselý, živý, bavič třídy, přirozeně měl konflikty s učitely... Jména jeho a jeho dvou kamarádů byla legendou ještě roky poté, co odešli. 
 Přesto, jaké měl dětství, byl... skvělý. 

 Někdo v nebi nad ním pláče, myslela jsem si, když začalo sněžit a vzpomínala jsem na Karafiátovy Broučky. Nad tím, že ztrácíme tak dobrýho člověka.
 Kolik mu je? Dvacet? Kvůli nějakým čachrům machrům se změnami středních škol měl za měsíc maturovat. Místo toho bojuje o život.

 Od prvního dne, co jsem se to dozvěděla, se za něj modlím. 
 I když bych na prstech jedné ruky spočítala, kolikrát jsem se s ním za posledních pět let bavila, když nepočítám "ahoj" na zastávce, a vlastně ho znám-neznám, je mi to neuvěřitelně líto. Tohle si nezaslouží.

V úterý za něj byla sloužená mše. Byla tedy za "uzdravení", ale neměla jsem pochyb. Správný úsudek se potvrdil, dary nesla jeho teta a babička.
 (Když začala mše, stálo v lavicích něco málo přes dvacet osob, z velké většiny lidé důchodového věku. Tolik o mších v týdnu u nás na dědině.)

Po přijímání jsem odešla. Zdrhla jsem. Nestíhala jsem utírat slzy. Minimálně slova kněze při přivítání a zmínka při přímluvách o tom, za koho je mše sloužena, byly přímými narážkami na D. A pak jsou tady ty věci, které si dá člověk dohromady, i když to tak původně zamýšleno nebylo:

Ó, Ježíši můj!
Ó, Ježíši můj!
V životě, ve smrti, 
při mně vždy stůj.

 Ješís nesl svůj kříž a objetoval se za všechny, kteří jej potřebují, zvláště za ty, kteří trpí, aby došli pokoje. Něco podobného říkal kněz na koci svého přivítání.
 Souvislost D. s Velikonocemi je markantní a bolestivá.

Věřím, že síla modlitby je silná.
Že Bůh může cokoli. A že miluje.

 Buď vůle tvá...