V posledních letech se mi v životě stalo hodně zlýho.
Jak to mohl Bůh dopustit? ptala jsem se.
Ze začátku jsem nevěřila, že toho budu schopná, ale začala jsem na tom vidět něco dobrého. Po každém pádu se zvedám silnější. Bůh chce, abych byla silná. V budoucnu se stane něco, kde to budu potřebovat.

Všechno se děje pro nějaký důvod, nic není jen tak. Možná to nevidíme hned, ale jednou to určitě poznáme.

Potkala jsem jednoho kluka. Byly v tom boží prsty, že jsme se seznámili osobně. Z žádným ze svých kamarádů, natož chlapců, ke kterým jsem měla ještě blíž, jsem si nerozuměla tolik, jako s V. Dokážeme se bavit hodiny v kuse, máme podobné názory a stejný humor. 
 Některý věci prostě jsou, není pro to konkrétní důvod nebo vysvětlení. Prostě to cítíš. Přesně takhe bych popsala mou nejlepší kamarádku už od školky, moji sister by heart. Prostě vím, že ona je ta pravá. Že je moje požehnání od Boha. A stejným způsobem vím, že "někde na nebesích" je Bůh, který mě miluje.
 Vím, že jsem nidky nepotkala nikoho, jako je V. Věřím, že každému člověku byl stvořen protějšek, který mu přesně pasuje. Nevím, jestli je V. pro mě tím nejdokonalejším, ale rozhodně se nebojím prohlásit, že mi pasuje.

 Bůh to takhle chtěl. Měla jsem ho poznat a měla jsem si ho oblíbit a pak ho nechat jít. Stejně jako mého otce před pár lety. Hnusný deja vu. Rezignovala jsem na protest. Tahle myšlenka mi pomohla situaci překousnout. Pevně jsem věřila, že to přesně takhle má být.

Po měsíci se to le zlomilo.
 Začala jsem prosit Boha, aby mi ho vrátil. I kdybychom neměli být nic víc než kamarádi, chtěla jsem ho zpátky.

Zatím to vypadá, že mě Bůh vyslyšel.

A dneska ráno požehnal naší vesnici (a tedy i celému okolí). Vstávala jsem na ranní mši a z okna jsem viděla, že napadl sníh. Nebyly to závěje, ale byl. 
 A když jsem za půl hodiny odcházela z domu, začalo sněžit. Bylo to kouzelné. ON byl skrytý ve vločkách a lehounce dopadal na všechny, kteří ráno vstali a šli za ním.